Normování práce

Z Encyklopedie BOZP
Přejít na: navigace, hledání

Při normování práce se vedle pojmu „normy“ setkáváme s tzv. normativy. Normativ je ve vztahu k normě chápán jako dílčí údaj. Normativy se stanovují pro dílčí složky pracovních operací (úsek operace, úkon, pohyb), kdežto normy se vztahují na celou pracovní operaci.

Metody, které se při stanovování norem spotřeby práce používají, jsou metody rozborové a souhrnné. Postup u rozborových metod probíhá takovým způsobem, že je v první řadě proveden rozbor normované práce, tedy pracovní operace, na jednotlivé dílčí složky. Poté je určen potřebný čas práce těchto dílčích složek a čas obecně nutných a podmíněných přestávek. Nakonec se ze stanovených časů vypočítá norma času. Rozborové metody nabízí zpravidla objektivně zpracované normy času, které stanovují, jaké množství práce má zaměstnanec vykonat v pracovním procesu a které poskytují možnost plně využít pracovní dobu zaměstnance. Podle způsobu, jak se určuje čas jednotlivých dílčích složek, se rozlišuje na základě jejich kombinací metoda rozborově chronometrážní, rozborově výpočtová a rozborově porovnávací. Souhrnné metody oproti rozborovým metodám nerozebírají pracovní operaci na jednotlivé dílčí složky, ale stanoví normu času pouze na základě jediné souhrnné hodnoty. Takto získané normy jsou značně nepřesné a mohou být tedy používány pouze dočasně. Zpravidla se tyto metody používají u pracovních činností s malou opakovatelností, v malosériové nebo kusové výrobě. V návaznosti je potřeba doplnit, že v praxi se využívá tzv. kvalifikovaný odhad.[1]

Reference

  1. MICHALÍK, David. Vybrané pohledy na problematiku adekvátnosti množství práce a pracovní tempo. Bezpečnost a hygiena práce, 2016, roč. 66, č. 11, s. 19-21.


Normování práce - (Diskuse k heslu)
Osobní nástroje