Pracovní tempo

Z Encyklopedie BOZP
Přejít na: navigace, hledání

Problematika adekvátnosti množství práce a pracovního tempa má svůj legislativní základ v § 300 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Tento paragraf obsahuje následující vymezení:

  1. Zaměstnavatel je povinen při určení množství požadované práce a pracovního tempa vzít v úvahu fyziologické a neuropsychické možnosti zaměstnance, předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a čas na přirozené potřeby, jídlo a oddech. Množství požadované práce a pracovní tempo je možné určit také normou spotřeby práce.
  2. Zaměstnavatel je povinen zabezpečit, aby podmínky podle odstavce 1, popřípadě norma spotřeby práce, byla-li jím určena, byly vytvořeny před zahájením práce.
  3. Množství požadované práce a pracovní tempo, popřípadě zavedení nebo změnu normy spotřeby práce určuje zaměstnavatel, nejsou-li sjednány v kolektivní smlouvě, po projednání s odborovou organizací.

[1]

Zde je potřeba zdůraznit, že v zákoníku práce již není pro zaměstnavatele stanovena povinnost zavést normu spotřeby práce. Množství požadované práce, pracovní tempo nebo normu spotřeby práce je v návaznosti oprávněn zavést nebo změnit zaměstnavatel po projednání s odborovou organizací (pokud existuje v dané organizaci), případně mohou být sjednány v kolektivní smlouvě. Důležitou otázkou je zde vymezení fyziologických a neuropsychických možností zaměstnance. I když tyto možnosti jsou do značné míry individuální a obtížně stanovitelné, je tady určitá základní povinnost, která představuje nutnost brát ohledy na lidský organismus a jeho vnitřní možnosti mechanické, psychické, fyzikální a biochemické. Fyziologickým a neuropsychickým možnostem zaměstnance musí také odpovídat soulad mezi přidělovanou prací, pracovištěm zaměstnance a systémem organizace práce.

Obsah

Související legislativa ve vybraných zemích

  • Velká Británie - The Working Time Regulations z roku 1988, zákon, v němž je implementována Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby, upravuje nejen dobu pracovní jako takovou, ale také přestávky v práci, nepřetržitý odpočinek v týdnu a též pracovní tempo. V tomto dokumentu nalezneme určení pracovního tempa, tzv. Pattern of work, tedy jakýsi vzorec, předloha či schéma práce, v části druhé (Rights and Obligations Concerning Working Time). Konkrétní ustanovení je pak upraveno v bodu 8, který stanoví, že pokud je práce zaměstnance ohrožena sníženou ochranou zdraví a bezpečí tím způsobem, že je jednotvárná a hrozí vysoká únava, má zaměstnavatel dbát na dostatečné přestávky v práci a nezvyšovat tempo práce.
  • Německo - Arbeitszeitgesetz, tedy zákon o pracovní době, který upravuje délku pracovní doby, stanovuje přestávky během pracovní doby, dobu odpočinku v týdnu, práci v neděli a svátek a dále bezpečnostní předpisy pro noční práci. I zde je implementována Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby.
  • Rakousko - Arbeitszeitgesetz a ten je spolu s Arbeitsruhegesetz zákonem, který upravuje pracovní dobu, přestávky v práci, dále upravuje dobu odpočinku v týdnu či náhradní dobu odpočinku. Arbeitnehmerinnenschutzgesetz, neboli zákon o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, se zabývá obecnými povinnostmi zaměstnavatelů a zaměstnanců, prevencí a vyhodnocováním bezpečnosti a ochrany zdraví na pracovišti. Upravuje nezbytná opatření pro prevenci pracovních rizik. V § 6 zakotvuje povinnost zaměstnavatele zvážit při určování množství a tempa práce na zaměstnance vhodnost delegace takovéto práce. Měl by tedy věnovat zvýšenou pozornost fyzickému a psychickému stavu zaměstnance, jeho věku a kvalifikaci.
  • Slovensko má ve svém zákoníku práce, tj. zákon č. 311/2001 Z.z., obdobně vymezen § 133 k normování práce. Je zde také kladen důraz na komunikaci mezi zaměstnavateli a odbory, resp. aby normy spotřeby práce byly součástí kolektivních smluv. V případě sporů mají důležitou roli příslušné inspektoráty práce v návaznosti na odstavec 3 výše uvedeného ustanovení, nicméně dle ověření přímo na inspektorátech práce na Slovensku neexistuje konkrétní metodika pro inspektoráty, jak v dané věci přistupovat apod.

Pracovní normy a normování práce

Pracovní normy zahrnují všechny předpisy nebo pravidla, která určují, jakým způsobem se má určitá práce hospodárně vykonávat, jaké kvalifikace je k tomu zapotřebí a jakého množství pracovního času je za určitých podmínek třeba k jejímu vykonání. Za pracovní normy jsou pokládány:

  • normy technologického a pracovního postupu – určují, jakým způsobem má být vykonávána konkrétní práce, která se uskutečňuje za určitých předepsaných technicko-organizačních podmínek,
  • normy kvalifikační – stanovují, jaká kvalifikace je vyžadována pro provedení daného pracovního úkolu a tím zužují okruh zaměstnanců, kteří mohou takovou práci vykonávat,
  • normy spotřeby práce.

Možný systém k posuzování adekvátnosti množství práce a pracovního tempa

S ohledem na množství pracovních pozic v jednotlivých odvětvích, jejich předpoklady, požadavky, specifika je nemožné, aby vznikl jednotný komplexní systém, který by byl ve všech detailech aplikovatelný na každou pracovní pozici. Dále je častým jevem, že i stejné pracovní pozice v různých firmách mají jiná specifika. Taktéž platí, že některé pracovní pozice jsou velmi obtížně normovatelné, viz např. zdravotnictví, sociální služby. Z těchto důvodů se musí takový systém pohybovat na vyšší úrovni obecnosti.

Součástí takového systému musí být kontrolní subjekt, který je mimo daného zaměstnavatele a který je schopen posoudit adekvátnost nastavení množství práce a pracovního tempa na základě příslušných podnětů. Jedná se jednak o oblastní inspektoráty práce, které v návaznosti na zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, se zaměřují na technicko-organizační nastavení pracovních podmínek ve vztahu k množství práce a pracovního tempa u určité pracovní pozice bez posuzování fyziologické a neuropsychické zátěže. Dozorovým orgánem pro oblast fyziologické a neuropsychické zátěže je pak místně příslušná Krajská hygienická stanice, což už spadá pod rezort Ministerstva zdravotnictví.

Další důležitou částí tohoto systému se jeví expertní subjekt, protože s ohledem na rozsáhlost celé problematiky nelze předpokládat, že by ve všech směrech mohli vše odpovídajícím způsobem posoudit zástupci kontrolních subjektů. Expertní subjekt by mohl fungovat na podkladě určitého pověření ze strany kontrolních subjektů, popř. příslušného ministerstva. Jeho úkolem bude zpracovávat posuzování adekvátnosti určení množství práce a pracovního tempa ke konkrétní pracovní pozici v podnikové praxi dle požadavku ze strany kontrolního subjektu. Dále bude souběžně získávat data a vést databázi k pracovním pozicím, související vzorové příklady nastavení apod. Dále by tento expertní subjekt poskytoval podpůrné konzultace pro zaměstnavatele v dané problematice, jak zavést, upravit způsob určování množství práce a pracovního tempa.

Z hlediska chodu takového systému je důležitá také pozice zaměstnavatelů. Vytvoření určitých doporučení, jak přistupovat k adekvátnímu nastavení množství práce a pracovního tempa u jednotlivých pracovních pozic, by bylo stěžejní. V návaznosti se jeví potřebné klást důraz na preventivní stránku v přístupu ze strany kontrolních subjektů. Pokusit se také pozitivně motivovat zaměstnavatele k zodpovědnosti v dané oblasti.

Nakonec je potřeba uvést zaměstnance, odbory, resp. jiní zástupce zaměstnanců, kteří dávají zpětnou vazbu o nastavení příslušných podmínek jednak přímo svým zaměstnavatelům, popř. také kontrolním subjektům.[2]


Reference

  1. Zákon č. 262/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů
  2. MICHALÍK, David. Vybrané pohledy na problematiku adekvátnosti množství práce a pracovní tempo. Bezpečnost a hygiena práce, 2016, roč. 66, č. 11, s. 19-21.



Pracovní tempo - (Diskuse k heslu)
Německy:
Arbeitstempo
Osobní nástroje