Bossing

Bossing - nadřízený zneužívá své pozice a šikanuje na pracovišti své podřízené.

Bossing je vedle mobbingu a staffingu jedním z typů šikany na pracovišti. Jedná se o šikanu prováděnou nadřízenými. V takovém případě nadřízený systematicky vyvíjí nátlak na podřízeného a snaží se ho přimět k tomu, aby se něčemu přizpůsobil, nebo si chce vynutit poslušnost.

Pojem „bossing“ vychází z anglického slova boss, které lze přeložit jako „šéf“ nebo „poroučet“. S tímto pojmem přišel norský profesor Svein Kile, podle něhož se jedná o systematické šikanování, které je uskutečňováno ze strany vedoucího. Kratz uvádí, že bossing představuje druhou nejrozšířenější formu šikany na pracovišti, což dokládá údaji ze statistik, podle nichž se někdy stalo obětí šikany ze strany vedoucích pracovníků až 37 % zaměstnanců. Za základ bossingu je třeba považovat existenci vztahu nadřízeného (tj. vedoucího pracovníka) a podřízeného, přičemž pachatelem bossingu je nadřízený pracovník a podřízený zaměstnanec (zaměstnanci) jsou jeho obětí. Vzhledem k tomuto faktu bývá v některých případech bossing označován jakožto mobbing shora.

Bossing dělíme do kategorií:

1. nemožnost vyjádřit se, svěřit se (přerušování, kritika, vyhrožování),
2. útoky na sociální vztahy (přehlížení, odloučení),
3. napadání pověsti, vážnosti a úcty (pomluvy, zesměšňování, znevažování),
4. kritika kvality práce i osobního života (nesmyslné a nesplnitelné úkoly),
5. ohrožování zdraví (práce bez řádného BOZP, sexuální obtěžování).

Nejčastější způsoby chování, jež obvykle vedou k bossingu

• Nerovné zacházení - jedním z hlavních znaků bossingu je nevhodné chování s prvky nerovného zacházení ze strany nadřízeného. Mohou se s ním setkat muži i ženy všech věkových kategorií. Důvody nerovného zacházení ze strany nadřízených jsou různé, může jít o osobní antipatie, pohlaví, vzdělání, věk, sexuální orientaci, náboženské vyznání či vlastní přesvědčení nebo konkrétní názory jednotlivých zaměstnanců.
• Zadávání nesplnitelných pracovních úkolů - dalším způsobem může být přesvědčování oběti o její neschopnosti, což se v praxi projevuje stanovováním nereálných termínů či úmyslným zadáváním nesplnitelných úkolů často přesahujících kompetence a schopnosti dotčených. Strategie však může nabírat i opačnou podobu – zadávání úkolů podřadných.
• Nepřiměřené kritické hodnocení - hranice mezi ostrou, leč konstruktivní kritikou a nepřiměřeným kritickým hodnocením je často velmi tenká. Bezdůvodná či vystupňovaná kritika nadřízených, stížnosti, šíření pomluv v tomto ohledu mohou motivaci zaměstnance snadno snížit a daného zaměstnance velmi psychicky rozhodit, a skutečně nemusí jít ani o citlivější povahy.
• Ignorace a bagatelizace problémů ze strany nadřízeného - někdy může mít šéf jen špatnou náladu, ale pokud dochází systematicky, opakovaně a dlouhodobě k přehlížení vašich problémů a vše, co uděláte, podléhá kritice, není něco v pořádku.
• Ponižování před ostatními zaměstnanci - špinavé prádlo by se nemělo nikdy prát na veřejnosti. Toto přísloví neplatí pouze pro rodinné vztahy, ale též pro pracovní záležitosti. Pokud na vás šéf ostentativně křičí před ostatními kolegy, nebo v jejich blízkosti trousí urážlivé poznámky na vaši adresu, měli byste popřemýšlet, nakolik se toto chování ještě slučuje s pravidly slušného chování a případně zda se již nejedná o cílenou šikanu vůči vaší osobě.
• Oklešťování kompetencí – úkoly, které původně spadaly do kompetence oběti, jsou bezdůvodně převáděny na kolegy oběti.
• Izolace - může nabývat podoby neinformovanosti o důležitých skutečnostech na pracovišti, nebo přidělením odlehlé pracovny, jež výrazně omezuje možnost kontaktu s dalšími kolegy.
• Útoky na zdraví - vedoucí pracovník nutí oběť k výkonu prací, které poškozují její zdraví.
• Narážky na psychický stav - vedoucí pracovník oběti bezdůvodně vnucuje, že trpí duševní chorobou a doporučuje jí vyšetření.
• Sexuální obtěžování zaměstnance - nepříjemné otázky na soukromý život, sexuálně podbarvená konverzace, okukování či blízký tělesný kontakt mohou být už pouhou špičkou ledovce dokazující zastrašující a nepřátelské chování ze strany zaměstnavatele v této citlivé otázce. Největší hrozbou je kumulativní charakter tohoto jednání – méně vážné formy obtěžování často přecházejí ve formy závažnější.

Nutno doplnit, že autorky Šimečková a Jordánová podstatu bossingu spatřují v celkovém zneužití postavení zaměstnavatele, jehož cílem je dosáhnout toho, aby podřízený opustil zastávané pracovní místo.

Jak se proti tomuto chování bránit?

Jakmile se jedinec stane obětí bossingu, obrana je v ten okamžik velmi složitá. Vzhledem k tomu, že se jedná o šikanování ze strany šéfa, málokdy se lze bránit jinak, než právní cestou. Při přímé konfrontaci se obvykle za oběť nikdo z jiných kolegů nepostaví a samotné týrání se může ještě přiostřit.

K tomu, aby se zaměstnanec mohl účinně bránit, je nezbytné, aby měl k dispozici důkazy sloužící ke snadnějšímu prokazování tvrzených skutečností, neboť právě na zaměstnanci bude, aby prokázal, jakým jednáním byl šikanován. Mezi takové důkazy mohou patřit výpovědi svědků, kolegů nebo alespoň soupis situací či urážek, které by mohly být proti zaměstnanci či zaměstnavateli použity v případě, že žádný z kolegů není ochoten svědeckou výpověď poskytnout, dále pak mailová komunikace či interní nařízení adresovaná zaměstnanci za účelem plnění nesmyslných nebo dehonestujících činností a úkolů.

Nejlepším řešením je vyhledat odbornou pomoc. „Šikanovaný zaměstnanec může o tomto chování informovat příslušný inspektorát práce. Ten je povinen se podnětem zabývat a popřípadě provést na daném pracovišti kontrolu. Pokud dojde k závěru, že chování zaměstnavatele vykazuje nežádoucí znaky, uloží zaměstnavateli pokutu. Brání-li se takto zaměstnanec proti zaměstnavateli, zákon mu poskytuje ochranu s tím, že nesmí být za své počínání nijak znevýhodňován či postihován.

Možnou alternativou obrany je i podání žaloby na ochranu osobnosti dle občanského zákoníku.

Nejčastější projevy bossingu

• přidělování příliš jednoduchých nebo naopak příliš složitých úkolů, případně úkolů ohrožujících zdraví zaměstnance,
• velmi osobní narážky na vzhled, případně odvedenou práci (formou kritiky),
• zabraňování přístupu k informacím, absolutní neinformovanost zaměstnance,
• trvalá kontrola - je jednou z nejrozšířenějších strategií bossingu nadřízeného,
• pracovní izolace postiženého pracovníka od ostatních.

Důsledky bossingu

• úpadek kreativity a inovativního myšlení jedince i kolektivu,
• pocit méněcennosti postiženého jedince,
• celkové snížení výkonnosti firmy a větší nemocnosti,
• firma ztrácí konkurenceschopnost.