Lev Winter

JUDr. Lev Winter

* 26. ledna 1876 v Hrobech (okr. Tábor)

† 29. srpna 1935 v Praze

Narodil se jako nejstarší ze šesti dětí v chudé rodině židovského rolníka a později nájemce mlýna. Na studiích gymnázia v Táboře se živil sám, převážně kondicemi, stejně jako jeho mladší bratři Arnošt a Gustav. Vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze, po studiích (1900) pracoval jako advokátní koncipient pražského advokáta a primátora JUDr. Vladimíra Srba (ve funkci primátora 1900–1906). Od roku 1907 až do své smrti byl advokátem v Praze. V letech 1. světové války působil jako obhájce vojáků před rakouskými vojenskými soudy.

Maturoval na gymnáziu v Táboře, absolvoval právnickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (JUDr. 1899; viz Karlova univerzita v Praze). Působil jako advokátní koncipient a od roku 1907 jako advokát v Praze, zároveň byl v roce 1907 zvolen poslancem říšské rady (do 1918). Od 90. let 19. století byl členem sociálně demokratické strany, od 1907 členem předsednictva, od 1929 rovněž členem exekutivy Socialistické dělnické internacionály. Během první světové války byl mobilizován a působil jako obhájce před vojenskými soudy. V roce 1918 se stal členem Národního výboru, respektive poslancem Národního shromáždění (od 1930 předseda české sekce Meziparlamentní unie). V letech 1918–20 a 1925–26 byl ministrem sociální péče ve vládách K. Kramáře, V. Tusara a A. Švehly. Jako ministr sociální péče v roce 1919 založil Sociální ústav ČSR a stal se jeho členem, v letech 1926–35 byl předsedou ústavu. V roce 1927 se stal předsedou Mezinárodního výboru nemocenských pokladen. Bratr sociálnědemokratického novináře, politologa a překladatele Gustava Wintra (1889–1943).

Celoživotně se věnoval sociálnímu zákonodárství, především sociálnímu pojištění, a to jak v teoretických spisech, tak jako ideolog sociální demokracie (komunisty později označený za novomarxistického revizionistu) a politik. Jako ministr sociální péče v letech 1925–26 zavedl gentský systém podpory v nezaměstnanosti a podílel se na přípravě řady dalších ochranných zákonů (dělnické invalidní a starobní pojištění, osmihodinová pracovní doba, závodní výbory ad.). Zřízením Sociálního ústavu ČSR vytvořil diskusní fórum a ministerský poradní sbor pro oblast sociální politiky, o jehož fungování se velice zasloužil; zejména v první polovině 20. let (před vznikem Masarykovy sociologické společnosti) přitom ústav usiloval i o teoretickou sociologickou práci, později se orientoval spíše na oblast sociální politiky a legislativy. Winter sám se sociologii a tím méně sociologické teorii nevěnoval, jeho spisy mají charakter sociálněprávních a sociálněekonomických výkladů psaných z pozic umírněného marxisty a/nebo politického praktika.

• V roce 1920 založil Sociální ústav Republiky československé pro studium sociálních věd, jehož ředitelem byl až do své smrti; od roku 1929 byl členem exekutivy Socialistické dělnické internacionály[10]; od roku 1930 předsedou československé skupiny Meziparlamentní unie. V roce 1927 se stal zakladatelem a současně prvním předsedou předsednictva Mezinárodní ústředny svazu pojišťoven a byl delegátem Československa v Mezinárodním úřadu práce. Stál u zrodu Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení (MASZ) v roce 1927, která působí dodnes.

• Patřil k předním znalcům v oblasti sociálního pojištění a sociálního zákonodárství, o jehož přijetí v ČSR se významně zasloužil. Byl hlavním iniciátorem zákona o osmihodinové pracovní době (1918) a v letech 1919–1920 prosadil významné novely zákona o povinném nemocenském pojištění zaměstnanců průmyslu, živností a obchodu, které rozšířily okruh nemocensky pojištěných na všechny námezdně pracující a také na jejich rodinné příslušníky. Už roku 1904 vydal spolu s dr. Alfrédem Meissnerem rozsáhlé pojednání Úrazové pojištění dělnické podle práva rakouského. Publikoval rovněž řadu odborných monografií a statí v českém i zahraničním tisku (např. O osnově zákona o sociálním pojištění v ČSR 1923 – 1924.) Také jeho zásluhou je řazena československá sociální politika v době první republiky mezi nejprogresivnější na světě.

Knihy: Rukověť živnostenského soudce (Odborové sdružení, Praha 1901; spoluautor A. Meissner); Kartely: Studie národohospodářská (Bursík a Kohout, Praha 1902); Práva a povinnosti nájemníků: O smlouvě nájemní (Tiskové družstvo ČSDSD, Praha 1903); Rakouská politika celní (A. Svěcený, Praha 1903); Úrazové pojištění dělnické dle práva rakouského (Tiskové družstvo ČSDSD, Praha 1904; spoluautor A. Meissner); Maloživnostníci a sociální demokracie (Tiskový odbor ČSDSD, Praha 1907); Čtvrtstoletí pojišťovacího zákonodárství dělnického (ÚSNP, Praha 1913); Obstrukce a § 14 (A. Svěcený, Praha 1913); Der Klassenkampf in der Čechoslovakei (Prag 1926); Úroky na sociálním pojištění (A. Svěcený, Praha 1927; spoluautor E. Štern); Současná světová krise hospodářská, politická a sociální: Její příčiny, účinky a řešení (Dělnická akademie, Praha 1932; spoluautoři J. Macek a J. Sedmík).

Studie: Družstva konsumní v osnově nového zákona družstevního (Naše doba 1911/12); O dosavadní práci snahách ministerstva sociální péče (Sociální revue 1920); Zpráva o osnově zákona o sociálním pojištění v Československé republice (Sociální revue 1924); První dny ministerstva sociální péče (Sociální revue 1926); Pět let sociálního pojištění (Sociální revue 1931); Albert Thomas (Sociální revue 1932); O problému pracovní doby (Sociální revue 1932); Čtyřicetihodinový pracovní týden (Sociální revue 1934); Spojené státy a Sovětský svaz v mezinárodní organisaci práce (Sociální revue 1934); Styk presidenta Masaryka s ministerstvem sociální péče v prvních letech poválených (Sociální revue 1935); Absence na mezinárodní konferenci práce (Sociální revue 1935).

Příspěvky ve sbornících: Dělnické zákonodárství rakouské (Z. V. Tobolka a kol.: Česká politika IV. J. Laichter, Praha 1911).