Bod vznícení

1. Nejnižší teplota, na kterou musí být materiál ohřátý, aby vznikaly plyny, které se hned vznítí s přítomností plamene za určitých podmínek.

1. Podle ČSN 65 0201 nejnižší teplota horkého povrchu (baňky), při níž se hořlavý plyn nebo pára ve směsi se vzduchem(za předepsaných podmínek) vznítí následkem styku s tímto horkým povrchem.

Za vznícení se považuje začátek chemické reakce směsi plynu nebo páry se vzduchem za objevení otevřeného plamene (začátek hoření). Při stanovení teploty vznícení se vznícení vyvolá pouze působením tepla, nikoliv iniciačním zdrojem (plamenem nebo jiskrou). Teplota vznícení je kritériem pro zařazení látek do teplotních tříd podle ČSN 33 0371 za účelem správného provedení elektrických rozvodů v prostředí s nebezpečím výbuchu. Existuje 6 teplotních tříd:

T1 (teplota vznícení nad 450 °C);  
T2 (t.vzn. nad 300 °C do 450 °C); 
T3 (t.vzn. nad 200 °C do 300 °C); 
T4 (t.vzn. nad 135 °C do 200 °C); 
T5 (t.vzn. nad 100 °C do 135 °C);  
T6 (t.vzn. nad 85 °C do 100 °C).  

Hodnota teploty vznícení představuje teplotu, která je nebezpečná pro vznícení směsi hořlavých plynů nebo par od různých zdrojů, např. zahřáté části strojů, tepelné výměníky a rozvody. Teplota vznícení se může vlivem různých materiálů, ve srovnání s laboratorními podmínkami zkoušky, značně měnit. U tuhých hořlavých látek se určuje teplota vznícení SIT (self ignition temperature), která je definována jako nejnižší teplota vzduchu, proudícího kolem vzorku, při které dojde k samostatnému zapálení vzorku nebo produktů jeho rozkladu bez přítomnosti vnějšího zápalného zdroje.

Reference

Bod vznícení - (Diskuse k heslu)
Anglicky:	Německy:	Francouzsky:
Ignition Temperature	Entflammpunkt (r)	Point d'auto-inflammation